Kolik dětí máš, tolikrát jsi Evropankou

Četla jsem nedávno své dvouleté dcerce pohádku na dobou noc. Volba bezděčně padla na českou klasiku o Smolíčkovi.

Notoricky známý příběh o neposlušném klukovi, který přes varování svého pěstouna podlehne svodům zákeřných jeskyněk, jež nejprve slibují, že si ohřejí jenom prstíček, avšak když je Smolíček pustí dále, zcela opanují situaci a milého chlapce unesou se známým motivem si ho vykrmit, upéct a sníst. Proč vám to vůbec vypravuji, každý tu pohádku zná zpaměti.

Kromě toho, že mě vždy překvapí, kolik je v klasických českých pohádkách násilí, krve a nutkavé potřeby někoho sežrat, uvědomím si, jak je to vlastně dobře. Ti malí tvorové, které se snažíme hýčkat a držet co nejdál od nebezpečného světa tam venku, se právě pomocí pohádek poprvé dozvídají a učí, že svět není jenom báječná velká cukrárna, která nabízí samé dobroty, ale také místo plné draků, čertů a jeskyněk, před kterými je dobré mít se na pozoru. Ale možná je to ještě jinak. Kromě toho, že skrze pohádky něco o světě učíme naše děti, i nám dospělým pomáhají tak trochu “zaktualizovat software” a znovu si uvědomit svět, jež pohádky popisují. Protože to nejsou jen tak ledajaké příběhy, ale kondenzovaná zkušenost našich předků, která se traduje z generace na generaci a která nás má varovat před stále se opakujícím nebezpečím. Smolíček mě přiměl znovu si uvědomit naši naivitu.

Naivitu naší postmoderní, postindustriální a bůh ví jaké ještě post-společnosti, která uvěřila, že bezbřehá tolerance je lék na křivdy, jež západní svět způsobil zbytku planety. Ale tolerance k netoleranci je její smrt. Mám na mysli především toleranci k netolerantní, až téměř totalitní ideologii politického islámu. Jak taková tolerance může skončit, velmi výmluvným způsobem ilustruje francouzský prozaik Michel Houellebecq ve svém románu Podvolení. Desetiletí trvající proud legálních muslimských přistěhovalců do Evropy sice přináší částečné řešení problému vymíraní starého kontinentu, ale zároveň s sebou nese problém nový, jehož velikost může ten původní zcela zastínit. Ten problém je víra, již si s sebou nově příchozí přinášejí. Přesněji řečeno islám a jeho agresivní politická varianta, která způsobuje, že se noví usedlíci nechtějí integrovat do hostitelské společnosti, ale chtějí – tak, jak jim to víra přikazuje – nové území ovládnout a islamizovat. Jak? Zastrašováním, vyhrožováním, vzděláváním, propagandou, vymáháním zvláštních práv a postupně především demografickou převahou. Půjčím-li si slova bývalého alžírského prezidenta, pak “dělohami svých žen”. Právě vysoká porodnost islámské komunity a nechuť se integrovat a přijmout sekulární zákony a pravidla svých nových zemí způsobí, že převzetí vlády je zcela demokratické.

A zatímco je Houellebecqův příběh spíše pohledem muže, kterého čeká díky podvolení se novému bohu spíše zrada morální, protože jinak si ve všech ostatních věcech polepší, mě na celé věci zajímá spíše scénář toho, co se stane s těmi zbylými 50 % obyvatel evropského kontinentu, jež mají v rodném listě v kolonce pohlaví napsáno žena? Tedy s námi Evropankami? Přestaneme pracovat a studovat a vrátíme se konečně k plotně a dětem. Koneckonců tam bude veselo, protože bude povoleno mnohoženství a váš manžel se již nebude muset skrývat se svou milenkou po pochybných penzionech, prostě si ji legálně přivede domů. Ale o manažerskou pozici nepřijdete, tedy v případě, jste-li z nich nejstarší. Pak budete pilířem a ochránkyní rodinného krbu podle práva šaría právě vy.

Co je však zásadní, staneme se bytostmi druhé kategorie. O postavení žen se v Koránu píše: „(…) Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám).“  A pokračuje: „A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký.” Nevím jak vy, ale já asi budu bita jak žito.

Jako jeskyňky do Smolíčkovy světnice se do Evropy vplížil duch středověku – sprosté nadávky, ženská obřízka, kruté zacházení, šikanování rozvedených žen, ponižování a vyhrožování barbarskými tresty jako ukamenování, až po silvestrovské incidenty v Kolíně nad Rýnem a v jiných německých městech. Pochopte mě dobře. V žádném případě to nesouvisí se syrskou uprchlickou krizí. Souvisí to s tím, že jsme jako západní civilizace zásadně a dlouhodobě zanedbali povinnost vůči sobě a především vůči našim dětem, zachovat Evropu v obyvatelném stavu. Selhal stát, který není schopen vytvořit takové podmínky, jimiž by motivoval své obyvatele k vyšší porodnosti. A selhali jsme i my, protože díky svodům světa a slevám v Burberry často nemáme čas na to podstatné. Ale jde to ještě napravit? Jsem optimistka a myslím, že ano. A naše úsilí by se pak mohlo nést pod parafrázovaným heslem: Kolik dětí máš, tolikrát jsi Evropankou.