Česká, potažmo evropská populace stárne. Píše se o tom stále. Naposledy jsem zaznamenala rozsáhlou stať o tomto tématu v týdeníku Ekonom. O tématu se hovoří v různých kontextech, nejčastěji však v souvislosti s důchodovou reformou. Nechci zde proto opakovat již mnohokrát řečené. Spíše mi jde o to, zamyslet se nad tím ve světle fenoménu, kterým se dlouhodobě zabývám - tedy v kontextu postavení rodin samoživitelů ve společnosti.
Většina odborníků se shodne na tom, že lékem proti vymírání populace je jednoduché řešení - mít děti a to minimálně v takové počtu, aby vyrovnal počet úmrtí. Dokonce i laická veřejnost by pro tentokrát mohla dát odborníkům za pravdu, protože to dá selský rozum. Bohužel zde shoda končí. A to nejen mezi odborníky a laiky, ale také mezi odborníky navzájem. A zatímco odborníkům a vládám minulého režimu stačila relativně jednoduchá opatření, která vyústila ve vlnu porodnosti známé jako Husákovy děti, dnešní odborníci a vlády to mají o poznání složitější. Moderní doba totiž potenciálním rodičům klade do cesty mnohé pasti. Rodičovství dnes není nutnost, jak to bylo kdysi. Ani svazek manželský nepožívá bývalé autority. Navíc je rodičovství dnes do jisté míry alternativa, které konkuruje spousta jiných možností, jak naložit se svým životem jako například budování kariéry nebo jen tak si bezstarostně užívat života. A vlády, přestože by pravděpodobně rády ukázaly svou akceschopnost v tomto ohledu, nemohou najít ten správný recept.
Přitom by možná stačilo ukázat, že na rodině skutečně záleží. A to nejen na rodině v tradičním slova smyslu, tedy dva rodiče a děti, ale také na rodině, která se v moderní společnosti objevuje čím dál tím častěji, tedy na rodině jednorodičovské. Protože nejlepší reklamou pro porodnost jsou hmatatelné příklady péče státu o rodiny, nikoli pouze politická prohlášení. Moderní stát, který má snahu ingerovat do spousty věcí, které by se bez jeho asistence obešly, poněkud kulhá za realitou v ohledech, které jsou pro jeho budoucnost skutečně podstatné. Nechme promluvit čísla. V ČR je téměř 1,2 milionu rodin se závislými dětmi (děti do 26 let). Z toho celých 29 % jsou rodiny jednorodičovské, tedy téměř jedna třetina rodin vychovávajících nové daňové poplatníky. Kvalita jejich výchovy je dána kvalitou podmínek, které pro ně stát vytvoří. A nehovořím primárně o přímé finanční podpoře. Hovořím spíše o podmínkách systémových, včetně způsobu, jakým se o celém problému vede debata ve veřejném prostoru. Zkuste si například koupit zvýhodněnou rodinou vstupenku do zoo, když paní pokladní nikde nevidí tatínka nebo každý den odrážet útoky paní učitelky ve školce, že opět vyzvedáváte Anetku jako poslední.
Svět se ubírá velmi rychlým tempem vpřed. I svět rodiny, jako příslovečného základu státu prochází dnes bouřlivým vývojem. S klesající důvěrou ve svazek manželský a stoupající tendencí vytvářet volnější svazky, bude jednak přibývat jednorodičovských rodin a jednak se do nich bude rodit čím dál tím více dětí. Může se s tím nesouhlasit, může se nám to nelíbit, ale to je tak všechno, co s tímto moderním fenoménem můžeme dělat. Respektive to, co s tím může udělat stát, je nastavit takové podmínky, aby všechny typy rodin, včetně těch jednorodičovkých, měly pocit, že s nimi stát počítá, že si jich váží a vytváří jim podmínky k důstojnému životu. Jinými slovy vyslat jasný signál nebát se mít děti. A ukázat, že samoživitelství, které většinou přichází a vychází z nutnosti, není diagnóza, ale plnohodnotná alternativa k tradiční rodině.
Proto mám návrh. Vytvořme podmínky pro to, aby se v této zemi žilo dobře a jednodušeji i rodinám samoživitelů. Odmění se nám všem tím, že vychovají kvalitní občany (a budoucí plátce důchodů nás všech).
Ivana Tykač
