Tradiční otázka po návratu z dovolené bývá, co jste si přivezli. Nevím, jak můj manžel, ale já jsem si přivezla brouka v hlavě. Tedy obrazně řečeno. Zdůrazňuji to, protože návrat z Jižní Ameriky může pravděpodobně znamenat i ten druhý, tedy doslovný význam. Ale teď vážně.
Cestovali jsme po Latinské Americe a po dlouhé době to byla dovolená s velkým D. Jednak proto, že jsme zvolili pro nás velmi netradiční způsob cestování - téměř baťůžkářský. Jednak proto, že mě návrat a zpětný pohled na prožité přinutily k hlubokému zamyšlení se nad tématem, které mě velmi zajímá, tedy postavením žen ve společnosti.
Ale abych to uvedla do souvislostí. Ženy to nemají v Jižní Americe vůbec jednoduché. Je to region, kde obecně vzato mají hlavní slovo muži. Machismus (mimochodem název španělského původu) je v místním společenství velmi zažitým sociálním modelem. Spočívá v tom, že ženy jsou spojovány spíše se soukromým prostorem domácnosti (a to včetně oblasti práce), zatímco veřejný prostor je mužský. Tedy, jak jsem se dozvěděla z jedné sociologické studie, “ženy jsou definovány jako pasivní společenští aktéři, zatímco muži jako aktéři aktivní”. Tento společenský úzus je navíc posilován vlivem římskokatolické církve, která přeje tradičnímu společenskému rozdělení. Dalo by se tedy očekávat, že hlavní slovo v politice a veřejném životě zemí na tomto kontinentu budou mít muži. Realita je ale poněkud odlišná. Latinská Amerika je po Skandinávii region s druhým nejvyšším zastoupením žen ve vysoké politice. Pár příkladů za všechny. V Brazílii, Argentině a Chille jsou v současné době ženy v prezidentských funkcích. Ženy se za posledních 20 let vystřídaly na pozicích viceprezidentek nebo premiérek ve většině z 13 zemí regionu. Země Jižní Ameriky mají v parlamentech průměrně více než 20 procent žen.
Rozpor mezi tradicí a dnešní jihoamerickou realitou mě zaujal natolik, že jsem začala pátrat po příčinách. Jak to, že země, tradičně podléhající mužskému vlivu, jsou plné silných žen?
Jedno z mnoha vysvětlení spadá do období, kdy oblast ovládaly vojenské diktatury. Ve většině těchto zemí to byly právě ženy, které vedly protestní akce a hnutí odporu proti režimům, které zavíraly a vraždily jejich muže a syny. Zdá se, že jakoby zahnány do kouta, objevily v sobě sílu vzepřít se. Mluvila jsem o tom s několika ženami, které to zažily na vlastní kůži. Jedna z nich mi vyprávěla, že v těch nejtěžších chvílích spíše než ke světcům, obracely svou modlitbu ke smrtelné bytosti - k Evitě Peronové. A jak se o ní rozpovídala, začala jsem si uvědomovat, co znamená síla symbolu.
Možná je to tak, že ženské emancipaci v jihoamerické společnosti i v politice pomohly zásluhy žen v boji proti juntám. Možná, že výrazným impulzem bylo zavedení kvót pro ženy do parlamentů a vlád po celém regionu (mimochodem Argentina je zavedla před více než dvaceti lety). Ale já se po oněch rozhovorech s místními ženami nemohu zbavit pocitu, že prapříčina leží hluboko v jejich srdcích a ve stopě, kterou v nich zanechala Eva Peronová. Mám totiž dojem, že ta ohromně silná žena dala svým příkladem ostatním pocítit, co znamená vážit si sama sebe, co znamená vzepřít se nepřízni osudu.
Obloukem se tak vracím ke svému suvenýru z dovolené. Ten můj brouk v hlavě se ptá, kde my máme svou Evu Peronovou? Kdo je zdrojem českého ženského sebevědomí? Kdo je ta silná česká žena, která nám svým příkladem ukazuje, že vzít věci soukromé i veřejné do vlastních rukou, má smysl? A možná právě to, že se těžko hledá, může vypovídat o nás samotných. O nás Češích je obecně známo, že – ve srovnání například s našimi sousedy – nejsme příliš sebevědomí. Myslím, že to, co platí o Češích, platí o českých ženách dvojnásob. A přesto, že se to nedá paušalizovat absolutně, musím bohužel konstatovat, že důsledky nízké ženské sebedůvěry vidíme dnes a denně na příkladech klientek našeho charitativního programu.
A víte co? Možná by nám některá televize mohla pro změnu nabídnout soutěž: Největší Češka. Koho byste volili vy?
Ivana Tykač
