Emancipace versus islamizace

Před časem jsem četla velmi inspirativní rozhovor s Danem Schueftanem, bývalým poradcem premiérů Jicchaka Rabina a Ariela Šarona, jehož slova i sám redaktor uvodil jako osvobozující názory.

A skutečně. Po jeho přečtení se mi znatelně ulevilo. Již nějakou dobu mě totiž pronásleduje pocit, zda myšlenky, které mě v souvislosti s vyostřenou situací v Evropě napadají, nejsou počínající patologická islamofobie. Po přečtení rozhovoru s ním mám opět pocit, že jsem normální.

Jeho slova jsou osvobozující především proto, že nahlas vyslovují to, co se pravděpodobně skrývá v nitru mnoha z nás. Nebere servítky a popisuje stav věcí evropských bez politicky korektního slovníku a otevřeně mluví o tom, že Evropa páchá sebevraždu. A to nejen demografickou, ale i kulturní. Poukazuje na nerovný boj mezi západní civilizací stiženou nemocí multikulturalizmu a svázanou bezbřehou tolerancí s vývojově o několik století zpožděnou islámskou kulturou, která je nicméně ve svých prostředcích skrytého boje o to efektivnější. Možná by se při této příležitosti slušelo připomenout si téměř prorocká slova bývalého lybijského vůdce Kaddáfího: „Je jasné, že Alláh udělí vítězství islámu v Evropě bez mečů, bez pušek, bez dobývání. Nepotřebujeme teroristy, nepotřebujeme sebevražedné atentátníky. Padesát milionů muslimů v Evropě ji promění v islámský kontinent během několika desetiletí.“ A prezident kandidátské země EU, Turecka, dodává: „Demokracie je jen vlak, kterým dojedeme k cíli. Mešity jsou naše kasárny, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci. Neexistuje žádný umírněný islám a nějaký jiný islám, islám je prostě islám.“ Ve světle těchto citátů se zdá i pád Římské říše pod nájezdem barbarských Vizigótů jako přijatelnější osud. Nájezdníci z 5. století totiž ve výsledku přijali kulturu porobeného Říma, ale muslimové se k ničemu takovému v Evropě nechystají. Podobně naši situaci v rozhovoru komentuje i Schueftan: „Arabští běženci nechtějí být jedni z vás, nechtějí sdílet vaši kulturu, chtějí vaši kulturu změnit do té míry, že Evropa nebude Evropou.“

Schueftan dále pokračuje: „Evropané se bojí říci, že jejich kultura, kde ženy jsou rovnocenné s muži, je nadřazena kulturám, které se k ženám chovají jako k dobytku. (…) Přinášejí s sebou kulturu, jež se s tou evropskou dostane do konfliktu. Klasický příklad - postavení žen a vztah společnosti k nim. Evropa je silně emancipovaný kontinent, ženy se zde těší veškerým právům ažádná nemusí žádat své bratry nebo otce o svolení dělat toči ono.“

Běžné uvažování Evropana či Evropanky v polovině druhé dekády 21. století se zdráhá uvěřit, že by to mohla být pravda a že to, co Schueftan tvrdí, je reálná hrozba. Jestliže máte podobný pocit, pak možná jeden příklad za všechny. Muslimský duchovní Al-Eila na začátku tohoto roku své ovečky v mešitě Al-Nur častoval následujícími doporučeními. Cituji: „Pokud chce žena opustit dům nebo se někde nechat zaměstnat, musí požádat o svolení svého chotě. Dále se mimo jiné musí starat o to, aby byla hezká. Muž trpí a působí to problémy v rodině, jestliže sice pojme za choť pěknou ženu, ale z ní se poté za nějaký čas stane, bůh jí buď milostiv, tlusťoška se sklíčeným obličejem. Taková mu připomíná samotného Satana. Žena navíc nesmí pustit nikoho do domu svého muže. Bez jeho svolení nesmí opustit domácnost či spát mimo ni, ani v domě svého otce.“ A výčet naprostých nechutností v podání imáma nekončí a nevyhýbá se ani otázkám z intimní sféry. „Žena se nesmí vzpírat spát se svým mužem. Není dovoleno, aby se omlouvala a vymlouvala.“ A to ani v případě, když má své dny. Imám k tomu dodává: „Áiša (nejoblíbenější manželka Proroka, který s ní začal spát v jejích devíti či deseti letech věku) řekla, že prorok Mohamed hodil přes její vagínu bederní zástěru a pak využil pro své potěšení zbytek jejího těla.“ Jen pro doplnění, imám hovoří o praktikách ze 7. století a při popisu ženy se moderní člověk nemůže zbavit pocitu, že je zde popisován kus masa. Co je však na celé věci nejvíce šokující, je fakt, že se toto “mravoučné” kázání neodehrálo v Saudské Arábii, ale v Berlíně a nikoli před 300 lety, ale na začátku roku 2015. Poctivé je zmínit, že kázání bylo odsouzeno některými muslimskými spolky v Německu. A co na to německá justice? Zvažuje trestní stíhání. Ano, čtete dobře, zvažuje. Místo toho, aby rázně zakročila a jednoznačně dala najevo, že tento slovní výron nepatří do současné Evropy a nemá nic společného se svobodou vyznání, váhavě zvažuje, zda vůbec zakročí.

K emancipaci si Evropa prošla dlouhou cestu. A přestože není dokonalá a má spoustu stinných stránek, jako žena mohu sebevědomě prohlásit, že jsem hrdá na to, že se naše západní civilizace dostala do bodu, kdy rovnost pohlaví je převládající koncept. Často jsem přemýšlela, kam až emancipace může zajít. Zda její další rozšiřování a prohlubování již nebude, ve vztahu muže a ženy, spíše na škodu. Dnes si myslím, že je na pořadu dne jiná úvaha. Jestliže se nepostavíme na její obranu, vlna myšlenek jako vystřižených ze středověku nás může uvrhnout do zlověstné doby temna.

Možná si řeknete: hysterická ženská? Ale není to hysterie. Je to strach. Strach matky a ženy, která nebere to, co se děje okolo, na lehkou váhu. Média často podobné úvahy a jejich autory nálepkují jako strachem paralyzované, ale já se ptám, co je na rozumné míře strachu škodlivého? Mimochodem, je to jedna z hlavních evolučních výhod Homo Sapiens, díky které jsme se jako druh nenechali na dlouhé evoluční cestě vyhubit predátory. Když jsme pocítili strach, prostě jsme se hrozícímu nebezpečí postavili, nebo volili alternativu útěku. Rozumná míra strachu vede k tomu, že jsme motivovaní a připravení k akci. Jsem za svůj strach, který se obává, že emancipace může podlehnout islamizaci Evropy, ráda.

Použité citace pochází z časopisu Reflex č. 37, publikováno 10. září 2015