Na školním obědě záleží.

Začal nový školní rok. Pro většinu z nás to něco znamená. Pro někoho krásnou vzpomínku, pro někoho tvrdou realitu, pro jednoho radost z toho, že opět potká své kamarády, pro jiného strach, že se znovu střetne se svým neoblíbeným předmětem. Prostě všichni, jak děti tak dospělí, již od dob zavedení trivia Marie-Terezie, máme z nového školního roku nějaký pocit a nějaká očekávání.

Jaké pocity a jaká očekávání z nového školního roku ale mohou mít děti, které čeká hladovění v době, kdy ostatní děti klušou jako stádo do školní jídelny, užívají si přestávky, zažívají tu největší školní srandu a jen tak mimochodem do sebe dostávají energii, kterou v tom věku jednoduše potřebují?

Problémem hladovějících dětí během školní docházky se zabýváme již přes rok. Původně byla naše představa řekněme hodně “nutriční”. Mysleli jsme si, že hlad v důsledku nezaplaceného oběda je to hlavní, o co jde. Ale zkušenosti nás poučili, že to je pouze spouštěč následků. Děti bez oběda nemají dostatek energie a chuti se učit. Zhoršuje se jim prospěch. Objevují se i případy, kdy je do školy odmítají posílat i sami rodiče, protože se jednoduše stydí, že jim nemohou zaplatit obědy. Co nás ale překvapilo je především to, že celá tato situace rezultuje v postupném odcizování se dítěte dětské partě. Všichni obědvají, žertují, smějí se a dítě bez oběda je mimo hru. Zažívá své první společenské vyloučení. Co může následovat? Scénářů může být mnoho, ale ten velmi pravděpodobný říká, že z dlouhodobého horizontu svůj pocit vyloučení z jedné skupiny bude kompenzovat začleněním do jiné. Ta už ale místo školních kulis může mít kulisy ulice a místo obědů se bude podávat něco “výživnějšího”. Jinými slovy, relativně banální věc jako je školní oběd může mít naprosto fatální důsledky pro psychický a sociální vývoj dítě.  

Oproti scénáři ukazujícímu jak banalita nezaplacených obědů může dítě vehnat do náruče ulice, tu jsou příběhy, které ilustrují pravý opak. Možná jeden příběh za všechny. Osmiletá holčička, díky rodinné finanční situaci, chodila na obědy velmi sporadicky. Začala se zhoršovat v prospěchu, čím dál tím více se stranila kolektivu. Poté, co se dozvěděla, že začne, díky podpoře, pravidelně chodit na obědy, jako by někdo mávnul kouzelným proutkem. V hodinách začala být aktivní, najednou má kolem sebe spoustu kamarádů, během měsíce se jí prospěch rapidně zlepšil. A to nejlepší na konec - každý den na začátku hodiny vstane a před celou třídou informuje, co bude ten daný den dobrého k obědu.

Dnes víme, že na školním obědě záleží. A zatímco se diskutuje o kvalitě stravy ve školních jídelnách, stejně důležité (ne-li důležitější) je, zda děti na obědy vůbec chodí. Protože pro děti je školní oběd daleko víc než vyplnění velké přestávky. Učí se sociálním dovednostem, na které není během běžné výuky čas. Zvláště pak děti na prvním stupni základní školy, u nichž se interakce s vrstevníky teprve rodí a upevňuje, jsou velmi citlivé na jakékoli sociální a společenské ústrky. Děti v tomto věku chtějí být jako jejich vrstevníci. Když jim to neumožníme, neděláme dobrou výchovnou práci. Kdybych chtěla být skutečně dramatická, asi bych řekla, že v důsledku nejde o jídlo. V důsledku jde o to, v jaké zkušenosti vychováváme naše děti a s čím je připravujeme na život.

Ivana Tykač