Muslimské šátky povoleny – rok poté

V těchto dnech uplynul přesně rok od chvíle, kdy Českem hýbala kauza okolo zákazu nošení muslimských šátků ve škole a kdy ve prospěch muslimských studentek zasáhla ombudsmanka Anna Šabatová.

Vzhledem k vyostřené situaci kolem vlny migrantů valící se na Evropu cítím potřebu si případ připomenout.

Dvě muslimské dívky opustily střední zdravotnickou školu v Praze, protože jim bylo zakázáno nosit náboženské symboly ve školních prostorách. Přestože původně spor se šátky nesouvisel, u jejich zákazu by patrně skončil a za kauzou by se zavřela voda, situace se změnila, když se do případu vložila ombudsmanka a rozhodla, že právo nosit šátky je právem na vyznání víry a to je nadřazeno školnímu řádu.

Zdá se to jako banální spor, ale já ho vidím jako mezník, a to hned ve třech rovinách.

Jednak mi toto rozhodnutí přijde jako popření základních principů, na nichž stojí standardní sekularizovaná evropská společnost. Přestože naše kultura vychází z křesťanských (tedy náboženských) kořenů, jsme společnost občanská. Díky této společenské inovaci se my, ateisté, nemusíme bát, že víra v neexistenci Boha nás dovede na hranici. Máme právo nevěřit, stejně tak jako jiný má právo věřit, ale oba máme právo svobodně svou víru vyznávat a nebát se perzekuce. Ale jestliže je naším společným jmenovatelem to, že jsme občané, pak by to mělo znamenat, že namísto zdůrazňování své rozdílnosti budeme poukazovat na svou “občanskost”, tedy alespoň na místech obcí ustavených, například ve školách. Nenošení náboženských symbolů na těchto místech tedy znamená, že jsme všichni především občané a teprve pak na řadu přichází individuální vyznání. Zároveň si myslím, že společenský vývoj se nedá zastavit. I v našich zeměpisných šířkách bylo zvykem, že se svět otáčel okolo náboženského kalendáře a naše chování ovlivňovala náboženská tradice. Před sto lety bylo například nemyslitelné, aby vdaná křesťanka chodila na veřejnosti bez šátku. Přestože se tato tradice na některých místech udržela dodnes, kolik je v současnosti vdaných městských žen, jež šátkem demonstrují svůj rodinný stav? Jako společnost je Evropa a západní svět demokratičtější a emancipovanější než zbytek světa. Za posledních pět stovek let prošla naše civilizace bouřlivým rozvojem, až dospěla do bodu, kdy i ženy mají volební právo. Pokud ten, kdo přichází, nechce naše pravidla respektovat, má stejnou svobodu odejít. Což mě přivádí k druhému aspektu výše uvedeného rozhodnutí.

Lze ho totiž chápat jako svého druhu zlomový moment ve smyslu, že právě toto pravidlo již od nynějška neplatí. A že ten, kdo někam přichází a měl by respektovat a přizpůsobit se zvykům a kultuře daného místa, se již ničím takovým nemusí omezovat. Pokud interpretujeme rozhodnutí paní ombudsmanky v širším pojetí, pak by to mělo být právě tak – hostitel se bude přizpůsobovat hostu. Připadá mi to stejně absurdní, jako si myslet, že by mohl turista přinášející do určité země dolarový příjem požadovat vstup do buddhistického chrámu v plavkách. A stejně tak mi připadá absurdní debata o tom, zda vystavování křesťanských jesliček v období křesťanských Vánoc v zemi s hlubokou křesťanskou tradicí neuráží muslimskou komunitu. Zní to jako popis skeče z Monty Pythonů, ale bohužel je to reálná a seriózní debata, kterou vedlo před pár lety jedno francouzské městečko nedaleko Paříže. Jednoduše řečeno, přehnaná politická korektnost nás může zavést do situace, kdy začneme popírat to, co z nás udělalo vyspělou civilizaci - kritické myšlení a zdravý rozum.

V neposlední řadě je to mezník, který mluví ke mně jako k ženě a matce. Svět se totiž již dávno nerozděluje podle náboženských sfér vlivu. Pro mne vede dělicí čára mezi demokratickou sekulární společností a zbytkem světa, který je pod větším či menším vlivem náboženských předsudků. A zatímco žena v demokratické části je díky procesu emancipace postavena na roveň mužů, postavení ženy například v tradičním muslimském pojetí je pro drtivou většinu evropských žen jednak nepředstavitelné a také zcela neakceptovatelné. Stejně jako pro mne.

Díky své obecně prospěšné práci se setkávám s mnoha příběhy, jež ukazují, že příští střet civilizací se nemusí odehrávat na bojištích, ale za zavřenými domovními dveřmi. Může se odehrávat na úrovni rodiny a komunity, kdy zapouzdřený, neasimilovaný a rychle se množící element, který si ze své domovské země přinesl naprosto odlišné pojetí společnosti a práva, přinese problém, který je dnes vidět na příkladu Marseille nebo Birminghamu. Stačí si jen uvědomit jednoduchá fakta o porodnosti. Na jednu průměrnou Evropanku připadají dnes necelé dvě narozené děti, na průměrnou muslimku je to ovšem dětí šest. Některé studie ukazují, že zhruba do 40 let díky porodnosti a přistěhovalectví může až jedna pětina obyvatel Evropy vyznávat islám. A než se nadějeme, mohou v demokratických volbách vyhrávat politická uskupení, která (zcela demokraticky) změní pravidla a namísto právního systému postaveného na právech občana budeme posuzováni podle šaríi. A naše společnost, tolik pyšná na své svobody, se vrátí o několik stovek let zpět.

V celé věci mi však nejde jen o právní a politický rámec. Jde též o rámec kulturní a lidský. Jako matka pěti dcer si ani nechci představovat situaci, kdy čtyři z nich budou mít jednoho manžela. Možná to zní trochu přitažené za vlasy, ale jsou to – přestože mezní – reálné konsekvence, které může budoucnost přinést v případě, že se naše společnost nezačne bránit již dnes. Pokud budeme toto potenciální ohrožení neustále zlehčovat a odsouvat na druhou kolej a nezačneme nově příchozí důsledně integrovat a vzdělávat v evropském pojetí občanské společnosti, pokud nebudeme jako společnost trvat na přizpůsobení se našim hodnotám, můžeme se dožít doby, kdy se demokratická většina, díky své bezbřehé toleranci a politické korektnosti, jednoho dne probudí jako menšina.